„DRAHOCENNÁ JE V HOSPODINOVÝCH OČÍCH SMRT JEHO ZBOŽNÝCH“
Kdo jsme znali P. Josefa Olejníka, dosvědčíme, že jeho život byl bezvýhradně zaměřen ke Kristu. – Znali jsme ho jako kněze, který nesmlouvavě a poctivě usiloval o svatost života, aby bezezbytku oslavil Boha. Svědčí o tom i jeho hudební dílo. Albert Schweitzer v minulém století napsal o J. S. Bachovi, že každý tón, který Bach napsal, má metafyzické zasazení, tedy že je v něm přesah z času k věčnosti. I my můžeme říci, že náš otec Josef nenapsal ani jeden notový řádek, ani jedinou notu, která by směřovala jinam než k Boží slávě. – Víme, že každý řádek notového textu je označen buď houslovým, či basovým klíčem. U těch jeho zpěvů je tam ještě jeden klíč, tajemný a neviditelný, který otvírá srdce věřících k Boží chvále a oslavě. Když nám včera volal pan arcibiskup Otčenášek, který je nyní s námi aspoň na dálku spojen, vzpomínal, jak před mnoha lety, kdy společně studovali jako mladí bohoslovci v Římě, tento náš zesnulý bratr důsledně a naléhavě dbal na krásu liturgie, na její vzornou přípravu a dokonalost. Později mu Bůh umožnil, aby tento svůj dar vnesl do života celé církve v naší zemi a obohatil krásu liturgie.
Jak víme, po II. vatikánském koncilu byla zavedena liturgie v národním jazyce. To byla velká výzva, jak najít způsob, aby duše našeho lidu, která má svůj osobitý projev a svůj jazyk, nalezla zpěv, který odpovídá vnitřnímu hlasu a touze našeho srdce. P. Josef Olejník, jako znalec mystéria gregoriánského chorálu, objevil prostý a hluboký způsob, jak rozezpívat i slova liturgie a modliteb v našem českém národním jazyku. A to novým, originálním a přitom velice oduševnělým způsobem.
Zhudebnil mešní ordinária, responsoria, slova mešních kánonů, modlitby Otče náš a mnoho dalších – a to způsobem prodchnutým duchovností, zbožností a krásou, při kterém vzdělaný i prostý člověk může rozjímat, kontemplovat Boží slovo, dýchat přítomnost Boží, zakoušet jeho pokoj. – Dávné rčení, že kdo zbožně zpívá, dvakrát se modlí, náš drahý otec magister Olejník potvrdil a ukázal, že zbožně zpívaná liturgie nám otvírá nový, hlubší prostor modlitby, oduševňuje náš dialog s Bohem a uvádí nás do bohatství liturgie.
Je pro nás závazkem toto dědictví převzít se vší vděčností i odpovědností. Vzpomínáme si, jak často otec magister krátce před začátkem bohoslužby předstoupil před Boží lid, aby jim přiblížil a přezpíval s nimi zpěvné části ve mši. Byla to vždy krátká, ale neobyčejně intenzívní a účinná katecheze, bylo to probuzení Božího lidu do tajemství mše sv. – aby zpěv nebyl jen nesmělý či formální nebo dokonce ospalý, jak to někdy bývá. Když po takovém nácviku začala mše svatá, bylo to poznat. Kdosi řekl, že lidé najednou zpívají „jako o život“. Ano, to je velmi výstižné. Otec Josef vždy zdůrazňoval, že ve mši svaté doslova „jde o život“. Jak Ježíši, který z lásky k nám umírá na kříži, tak i nám, kteří jsme jeho obětí spaseni.
Zdůrazňoval, že naše odpověď má být hodná této lásky. Když Ježíš dává všechno, co má, a dává nám to nejlepší, co má, až do krajnosti, také naše účast a zpěv při mši svaté má zaznít z plnosti srdce a má obsahovat to nejlepší, co my jsme schopni dát jemu. Svou zbožnou účastí, které právě zpěv „dává křídla“. Pak se stává ze mše svaté opravdu zážitek, kdy se Bůh dotkne srdcí, a také lidská srdce se dotýkají Boha jako zdroje veškeré milosti. Otec Josef o tom dovedl hovořit těžko napodobitelnou řečí svého vlastního kněžského srdce. Upozorňoval, že při mši svaté vždy zpíváme s celým nebem, se všemi zástupy andělů a svatých. Oni s námi, my s nimi. Podle toho má tedy vypadat i naše spoluúčast a připravenost.
Ukázal nám, že mše svatá není jen obřadem a přísně předepsaným rituálem, ale nevýslovným prožitkem víry, lásky a naděje. Že může a má být vždy oním nezapomenutelným, radostným zážitkem, na který se těšíme a snažíme se na všech úrovních o jeho dokonale připravenou podobu. Naproti tomu bohoslužba nepřipravená, povrchně konaná, je víceméně zmařenou příležitostí k oněm velkým darům, kterou Bůh touží předat svým dětem.
V té době, kdy jeho zpěvy začaly pronikat do liturgie, byla všude kolem temná totalita, sledující a kontrolující činnost církve a snažící se v ní potlačit všechny známky života. – Stalo se, že občas z Říma přijel od Sv. otce někdo k nám, legát či biskup, aby se pokusil dojednat určité věci mezi Vatikánem a státem. – Tito lidé, biskupové či kněží, vždy užasli nad silou a krásou liturgie a zpěvu v naší zemi. Ptali se, jak je možné, že za tak tvrdých podmínek, v jakých církev u nás žije, se může slavit bohoslužba v takové síle víry. Ano, tehdy jsme objevili, že právě při slavení Eucharistie jsme svobodní a silní tak, že se nemusíme bát žádného nepřítele, protože „je-li Bůh s námi, kdo proti nám…“ Nezapomeneme na tuto dobu, a budeme stále cítit odpovědnost, abychom odkaz, do něhož patří i převzácné skladatelské dílo otce magistra Josefa Olejníka, nejen zachovali, ale i nadále rozvíjeli.
Otec Josef by si zcela jistě nepřál, aby pohřební homilie byla nějakou chvalořečí na jeho osobu. Tak jako on vše, co složil a zpíval a dirigoval, vždy pokorně směřoval k Boží oslavě, tak i to, co se děje nyní při jeho pohřbu, má být do posledního dechu neseno pohledem na Krista. Zpěvy otce magistra znějí i dnes při jeho vlastním pohřbu, a cítíme, kolik světla a naděje z nich vyzařuje. I když loučení s ním je jako každé pohřební loučení poznamenáno naším smutkem, tento výraz hluboké naděje vyzařující z těchto zpěvů převládá nad jakýmkoli smutkem.
Vždyť on náš otec, bratr i přítel, vstupuje do nebeské liturgie, kde zní Boží chvála v plnosti dokonalé krásy a souznění. – Přejme mu, aby po téměř stoletém životě, tvůrčím a požehnaném, nic již nebránilo v tomto jeho setkání s Bohem. V knize žalmů najdeme verš: Zazpívám Hospodinu novou píseň. Přejeme Vám, zde před Boží tváří, milý otče magistře, aby tato nová píseň, která se ve Vašem srdci rozezní za prahem smrti, znamenala Vaše věčné a nikdy nekončící štěstí v náruči Boží. Vždyť „drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných…“ – Ať se tedy i nyní rozezní v naší olomoucké katedrále pohřební liturgie plná naděje a světla – zde u rakve našeho drahého bratra, a ať se odtud šíří Boží milost do života celé církve i každého z nás. Amen.
Homilie biskupa Mons. Josefa Hrdličky při pohřební liturgii za zesnulého otce magistra Josefa Olejníka v katedrále sv. Václava v Olomouci v sobotu 18. července 2009.